Herbárium

V Olomouci se zhruba od druhé poloviny 16. století začal zvyšovat počet lékáren, což souviselo s rostoucí hospodářskou prosperitou města. Většinou se nacházely v oblasti Horního náměstí a přilehlých ulic. Nejdelší kontinuální vývoj si zachovala Krajinská lékárna na Horním náměstí č. p. 10. Oficiální část lékárny, kam vstupovali zákazníci, se nazývala oficína a mívala reprezentativní vzhled. Oficína bývala vesměs tvořena vysokými regály, v jejichž spodní části bývaly šuplíky a pracovním stolem. V regálech se nacházely nádoby s léčivými přípravky (tzv. stojatky, masťovky), na stole většinou stávaly váhy. Mimo oficínu tvořily zázemí lékárníků další prostory: laboratoř, kde se léky vyráběly, dále tzv. materiálka, což byla místnost, kde se uchovávala vzácnější léčiva a sklad, který býval nejčastěji v chladných, sklepních prostorách domu. Naopak nejvyšší část domu, půda či podkroví sloužily k sušení a skladování bylin a většinou k tomu bývala přímo určená část, tzv. herbárium. Tato část nebývala veřejnosti přístupná a bývala zařízená zejména prakticky. Doporučovalo se mít zde dlouhé šuplíky pro uložení bylin a tyto pak mít abecedně označené.

Pozdně barokní herbárium z olomoucké Krajinské lékárny bylo vyrobeno na míru pro jednu z podkrovních místností domu na Horním náměstí č. p. 10. V tomto domě provozovala lékárenskou živnost od roku 1778 po několik generací rodina Schrötterova, je tedy pravděpodobné, že herbárium nechala vyrobit právě tato rodina. Ovšem není vyloučeno, že jej mohli převzít od předchozích majitelů – od dalšího významného olomouckého lékárníka Ignáce Zaudiela, který lékárnu koupil v roce 1766 nebo dokonce od Jana Antonína Storcha, který nechal tento dům, v té době velmi zchátraly, koncem padesátých let 18. století opravit.

Unikátnost olomouckého herbária spočívá v jeho kompletní zachovalosti včetně pracovního stolu.